ВепКар :: Тексты

Тексты

Вернуться к просмотру | Вернуться к списку

Kui enne vedoh kävüimmö

История изменений

02 октября 2022 в 14:42 Nataly Krizhanovsky

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес, спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу, тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров, мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях, старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал, раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло, теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 11:40 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес, спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу, тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров, мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях, старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал, раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь, теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 11:39 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес, спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу, тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров, мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях, старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал, раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 11:38 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw, kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt, osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah. Kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot. Vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:37 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw, kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt, osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah. Kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:37 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес, спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу, тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров, мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях, старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал. Раньше, раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 11:32 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw, kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt, osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal. Kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:31 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw, kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt, osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:30 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw, kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt, osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:29 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw, kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt, osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:13 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw, kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt, osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:11 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun, kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos, osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:09 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес, спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу, тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров, мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях. Старший, старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал. Раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 11:07 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:06 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:05 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:04 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:04 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:04 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес, спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу. Тогда, тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров. Мы, мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях. Старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал. Раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 11:01 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес. Спать, спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу. Тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров. Мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях. Старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал. Раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 11:00 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:00 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 11:00 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес. Спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу. Тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров. Мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях. Старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал. Раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 10:23 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст
    Enne veduo veimmö müö, eiku nügöi rowno. Enne oma hebo oli, hevole regeh pidi panna hein’iä, pidi panna kagrua, pidi panna l’eibiä. Ajammo nečine Nirkah, kilometrii on kaksikümmen kois päi. Nirkas, hierus, pidi vie ajua kiiometrii kaksitostu meččäh, süväh meččäh. Ongo dorogu, vai ewlo sinne meččäh mennä hierus päi: konzugo on, konzu tuhun d’älgeh ajat sinne üön meččäh. Menet sinne, puwn tüvel’e. Smotrakka (enne nazịvaittihezen, smotrakat, nügöi nazịvaičeh muast’eri) vedäw meččäh, l’eikkuaw sinule palan meččiä, značit, metrii kaksikümmen – nenga, kaksikümmen – nenga, n’elličuppužen pawstan, viiboročnoi meččü, kl’eimittü oli. Sit pidäw ottua parret i ladvušku karzie. Ei pidänüh, kudai sih puwhut diäw, ni pilkastu luadie, ümbäri puwlois pidi kui tahto ottua händü. Eiga hüväh puwh luajit pilkan molodn’akkah, se sportihezen, sravih, ei kazva enämbiä, hapannuakse l’ähtöw. Rubiet üösijua luadimah. Kuhbo üösijan luajit? Omah pawstah pidäw luadie mökki. A mökit mittuat oldih? Mökit oldih moižet: kaksi metrii üksiel’epäi, toine kaksi toižiel’epäi. Luajit mökkižen, kaksiel’epäi katat, keskel tuli palaw. Kaksi venčua panet libo kolme čurale – toizele da piäh. Ukseh roihezen od’d’ualaine riputettu: onhäi ku nügöi zanoviesku ikkunale. Sie pidi üöl’öi muata. Heinütukus ollah l’eivät, pihal. Heinütukus ollah kai süömižet, produktat. Mökkih vaiku sinne otat mi pidäw kerrakse suvvä. Keität sie. Külmiä l’eibiä kirvehel l’eikkuat, tulipastoh panet sulamah l’eivän. L’eibü se sulaw: kuzgo sulaw, kuzgo palaw. Huondeksel vuotat d’o nügöi ku vaiku valguos vähäžel, l’ähtižit ajoh, ei sua muata, vilu on. Maimua keität kattilal, čugunkattilal, suwrel, laččupohjal. Kartohkua buoloitat sinne, talkunjawhuo panet, suwppua keität, maimusuwppua. Konzu gu on sie vie brossua jiänüh, libo suwrimua kuaššua keittiä, ga hüvä on, a konzu gu ewlo, ga siit i muga välttäw. Huondeksel süöt, päiväkse otat l’eibiä palan, l’eikkuat da sit sie tulel mečäs suluat da sidä süöt. Kaksi kerdua päiväs sai ajua. Matku oli pitkü, kaksitostu kilometrii vedo oli, Tukšuh veimmö. Tukšun jogi nazịvoiččiihezen Nirkan peräl. Brihačut oliimmo müö vie nuoret. Tuatto oli jo nügöi vanhembua puoldu. Huondeksel vedämäh l’ähtöw üksinäh vahnembi brihačču. Müö tuatan kere kuammo sie puwdu. Minä oliin vie pieni. Pieni oliin, ga sit lumes kualua vähän sai. Tuatto oli mužikku zdorowvoi. Häi ottaw minun selgäh da toižen puwn tüvel’e kandaw. Sie puwdu piluat čihaitat. Käit külmäw. Tuatto andaw kindahat. "L’ämmitä, poigu, käit, – sanow, – minun kindahis, sinun käit külmettih pilan ručkah". Puwn suat pitkäl’l’eh, ladvuat sie, polletat parret. Kaksi partu piäzöw pediäs. Puolenpiän aigah hevot tullah mečäs päi (kaksi hebuo oli). Tulow sie kahtel hevol (üksinäh vahnembi velli vedi päivükerdua). Üökerrakse müö mollei brihačut l’ähtemmö, tuatto jiäw kuorittamah. Meil’e jiäw puwdu kuattuw kuoritettavakse. Jo nügöi toižekse kerdua enne pidi parret kuorittua: valgei ku bumuagu pidi olla parzi. Da, n’edälii kaksi sie kočuičet pojieskan mečäs, puolen kuwdu. Pühänpäivän aijakse tulet kodih, olet gu tapettu, joga sijas kubaittaw. Kun’ et külüh kävü. Kül’üh kävüt. Osvežittos vähäžel, pezet kai revut, roihezen buitoku kebjiembi. Pühänpiän ehtäl, jesli tahtot uvvessah zaarabotkah mennä, pühänpiän ehtäl pidäw panna jo kois regi. Pidäw heiniä tuvva sie, ku ei ollene kois heiniä tuoduw, pidäw pühänpiän ehtäl heiniä tuvva. L’ähtet jo nügöi huondeksel, čuassuw kolme ajamah järil’l’eh sinne Nirkah. Nirkah ajat, valgiele Nirkah menet. Pidäw vie meččäh ielleh kaksitostu kilometrii ajua, süväinmeččäh. Süväinmeččäh sinne ajat, nu endižeh mökkih sih puwtut, omah mökkih. Kuni on vie sit meččiä l’ähil, ruat, a pawstu lopeh, sit pidäw vie toižeh pawstah eistüö, sinne kilometrii možebut’ piolitostu, libo kaksi piäliči toizis pawstois, ruattulois. Sit allat sinne kävvä libo mökin sinne luajit. Oli jugei ruado se. Toizen kaksi n’edälii olet da müöstin tulet kodih. Suovattan ku udaičehezen priimittiä, priimität suovattan. Eiku nügöi čotat oldu. Čotat nügöi ollah pätnatsatogo da pervogo. A sie oli: konzu kudamal suovatal puwttuw zdaija, sit čottu annetah, kudamal suovatal ei sie kantoršiekat da biržovoit voija priimie, sit jengua et poluči, kun’ et voinne mat’erjualua zdaija avansua enne ei annettu meil’e. Muga ruat talven, sit kevätrospuwtal kodih tul’et, jo nügöi odva hengis olet vähäzel. Ristikanzu moižekse muakkavut i moižekse hevot mennäh. Hevot väzütäh dai iče väzüt. Keviäl sinä jo mečän zdaičet, jengua puwttuw. Nemih jengoih ostat sie kezäkse midä pidäw: čuajuw, zuaharii, nižustu jawhuo ostat sie možbut’ puwdan-puolentostu kezäkse. I ostat sobamat’erjualua vähäzen sie, siiksua: paijat piäl’e äijäksepäiviä (enne pidi uwdiine olla paidu piäle). Možbut’ ajah jengua, ostat pind’žakkožen i kost’umažen mittuan tahto, vot sil’l’eh müö eliimmö endižeh elaigah. A nügöi elaigu on toižeh luaduh. Nügöi kaheksa čuassuw roihezen, ajaw mašin pihah. Mašinah mužikku nowzow, ajaw omah ruadosijah, zavodiw ruata. Ruadaw viideh čuassussah. Viizi čuassuw roihezen, šabaššiw. Mašin tulow ottamah, omah pihah tuow järil’l’eh. Nügöi mužikku on pruazniekal endižeh niškoi. Emmo müö puwttunuh täh sizonah, vai meil aigu proijii, nügöi ollah vaiku meijän poijat. Anduakkah poijile i vunukoile ielleh mostu alaigua.

16 марта 2018 в 10:23 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок. Выборочный, выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес. Спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу. Тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров. Мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях. Старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал. Раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 10:19 Нина Шибанова

  • изменил(а) текст перевода
    Раньше мы возили лес не так, как теперь. Раньше своя лошадь была. Для, для лошади в сани надо было положить сена, овса, хлеба. Едем туда, в Нырки, километров двадцать от дому. Из Нырок, из деревни, надо было ехать ещё километров двенадцать в лес, в дальний лес. Есть ли дорога туда в лес или нет: иногда есть, иногда после пурги едешь туда в лес целую ночь. Попадаешь туда, устраиваешься под деревом. Смотряк (раньше назывались смотряками, теперь называются мастера) поведёт тебя в лес, отведёт тебе участок, значит, метров двадцать так, двадцать этак, квадратный, четырехугольный участок. Выборочный лес, клеймённый был. Тут надо брать брёвна и верхушки обрубить. На деревце, которое тут оставалось, нельзя было и зарубинки сделать, среди деревьев как угодно надо было брать брёвна. А то если на хорошем дереве, молодняке, сделаешь царапину, то оно испортится, погибнет, не будет расти больше, в гниль пойдёт. Начнёшь ночлег себе готовить. Где же ты ночлег себе сделаешь? На своём участке надо сделать избушку. А какие избушки были? Избушки были такие: два метра в одну сторону, два в другую. Сделаешь избушку, покроешь на два ската крышу, посередине горит огонь. Два венца или три срубишь в одну сторону, вторые два в другую, два вперёд. На дверях будет повешено одеяльце, словно как занавеска на окно повешена. Там надо было спать. Продукты находятся на улице, в куче сена. В куче сена вся еда, продукты. В избушку берёшь столько еды, сколько на один раз нужно. Варишь там. Мёрзлый хлеб рубишь топором, поставишь на огонь, чтобы оттаял. Хлеб этот оттает, где оттает, где и пригорит. Утром ждёшь, когда начнёт светать, чтобы ехать в лес. Спать нельзя: холодно. Сущика сваришь в котле, чугунном котле, большом, с плоским дном. Картошку туда накрошишь для навара, толокна насыплешь, суп сваришь, суп из сущика. Если когда останется пшено, или крупа – сваришь кашу. Тогда хорошо, а когда нет, и так обойдёшься. Утром поешь, на день возьмёшь с собой большой кусок хлеба, нарежешь кусок хлеба, нарежешь на ломти да там на огне оттаиваешь и ешь его. Два рейса удавалось сделать за день на биржу. Расстояние было большое, вывозка производилась на расстоянии двенадцати километров. Мы возили в Тукшу. Река за Нырками называлась Тукша. Мальчики мы были ещё молодые. Отец уже был в летах. Утром на вывозку поедет один старший мальчик. Он с отцом валит деревья. Я был ещё маленький. Маленький я был, и мне было очень трудно брести в снегу. Отец был мужчина здоровенный. Он берёт меня на плечи да и перетащит к другому дереву. Там пилишь с трудом это дерево. Руки мёрзнут. Отец даст рукавицы. «Согрей, сын, руки в моих рукавицах, – говорит, – твои руки замёрзли, держа ручку пилы». Свалишь дерево, отпилишь вершинку, обтопчешь снег вдоль брёвен. Два бревна выходит из сосны. К полудню лошади подъезжают с биржи [нижний склад], две лошади было. Едешь оттуда на двух лошадях. Старший брат днём возил один на двух лошадях. Вечером в поездку мы оба мальчика отправляемся, отец остаётся обкаривать брёвна. У нас остаётся сваленный лес для окорки. Для следующего раза брёвна надо было очистить от коры: бревно должно было быть белое, словно бумага. Да недели две там пробудешь в лесу, поездка, значит, с полмесяца. На воскресенье приедешь домой, словно убитый, всё тело чешется, пока не сходишь в баню. В баню сходишь, немножко освежишься, всю грязь смоешь с себя, станет вроде немного полегче. В воскресенье вечером, если хочешь снова ехать на заработки, снова надо собрать воз. Надо привезти сена, если нет дома заранее привезённого, надо в воскресенье вечером привезти сено. В лес отправляешься уже утром, в часа три отправишься снова туда, в Нырки. Едешь в Нырки, приедешь туда, когда уже светло. Ещё в лес дальше надо ехать, километров двенадцать, в глухой лес. Едешь туда, в глубь леса в прежнюю избушку приезжаешь, в свою избушку. Пока ещё тут поблизости есть лес, рубишь, а участок кончится, тогда надо на другой участок перебраться, туда за километра полтора, может быть, или два, через другие участки, разработанные. Потом начинаешь ходить туда на работу или избушку там построишь. Тяжелая была эта работа! Вторые две недели побудешь там да снова домой приедешь. Если удастся сдать работу в субботу, сдашь в субботу. Расчёты производились не так, как теперь. Теперь расчёт бывает пятнадцатого и первого. А тогда были, когда в какую субботу удавалось сдать, тогда и расчёт давали. Если в какую субботу конторщики да биржевики не смогли принять работу, то и денег не получишь, пока не сумеешь сдать материал. Раньше аванс не выдавался нам. Так работаешь всю зиму, потом в весеннюю распутицу возвращаешься домой еле живой. Сам измученный и лошади тоже измученные. Лошади устанут, и сам устаёшь. Весной сдашь лес, деньги получишь. На эти деньги ты на лето накупишь того, что нужно: чаю, сахару, пшеничной муки купишь, может быть, пуд, полтора на лето. И накупишь ткани для одежды: немного ситцу, рубашку для себя на Пасху (раньше нужно было, чтобы обновка была). Если накопится денег, купишь пиджачишко, костюмчик какой-либо. Вот так мы жили в прежнее время. А теперь жизнь другая. Теперь будет восемь часов утра, подъедет машина во двор. Мужик сядет в машину, едет до своего рабочего места, начинает работать. Работает до пяти часов. Будет пять часов – заканчивает работу. Машина за ним приедет, в свой двор привезёт его обратно. Теперь мужик [как] на празднике в сравнении с тем, что было раньше. Нам не удалось пожить этой жизнью, жаль, что наше время прошло. Теперь живут такой жизнью наши сыновья. Пусть будет и дальше такая жизнь нашим детям и внукам.

16 марта 2018 в 10:17 Нина Шибанова

  • создал(а) текст
  • создал(а) перевод текста