Sem’onov P’otr
Leijon da koiraine
Livvi
New written Livvic
Londonas ozuteltih pedozvierilöi. Kačondas otettih dengannu libo koirinnu da kažiloinnu pedozvierilöile syömizekse.
Yhtel ristikanzal rodih himo nähtä zvierilöi. Pihal häi tabai koirazen da toi sen zvierilöin huonukseh. Händy laskiettih kaččomah, a koiraine otettih da lykättih leijonan kodah syödäväkse.
Koiraine varavui da liččavui kovan čuppuh. Leijon meni sen luo
da n'uustaldi sidä. Koiraine vieri sellälleh, nosti käbäläzet da rubei viuhkuttamah händästy.
Leijon lekahutti sidä käbäläl da punaldi. Koiraine hypästih da
seizatui tagakäbäläzile leijonan edeh.
Leijon kačahtih koirazehpäi, punoi piädy čurah-toizeh da ei koskenuh koirastu. Konzu ižändy lykkäi leijonale lihua, se kiškoi sitpäi palan da
jätti koirazele. Illal, konzu leijon vieri muate, koiraine vieri sen rinnale da pani piän sen käbäläle.
Sit aijas lähtijen koiraine eli leijonan kel yhtes kovas. Leijon ei koskenuh sidä, söi da magai senke yhtes, a toiči vie kižai senke. Kerran herru tuli zvierilöin huonukseh da tunnusti iččeh koirazen. Häi käski zvierilöin huonuksen ižändäle andua se hänele järilleh, ga vaiku rubei kuččumah koirastu kovaspäi, leijon pörhisti karvat da rubei ärizemäh. Silleh leijon da koiraine elettih tukkunaine vuozi yhtes kovas. Vuvven peräs koiraine voimatui da töllöi. Leijon heitti syöndän, ainos n'uusteli, nuoli koirastu da kosketteli sidä käbäläl.
Konzu se ellendi, koiraine on kuolluh, se hypästih, pörhisti karvat, rubei pergamah hännäl iččeh bokkii, hyppäi kovan seinäle da rubei jyvemäh zaloškoi da latettu.
Kogonazen päivän se pedvaihes, hälizi kovas da urizi. A sit zvieri vieri kuolluon koirazen rinnale da hilleni. Ižändy tahtoi ottua iäres kuolluon koirazen, ga leijon ei laskenuh nikedä sen luo. Ižändy duumaičči, leijon unohtau oman gor’an, ku häi andau hänele toizen koirazen. Ga leijon kerras revitteli sen palazikse. A sit se sebäi omil käbälil kuolluon koirazen da muga virui viizi päiviä.
Kuvvendennu päivän leijon kuoli.
Tolstoi, Lev
Лев и собачка
Russian
В Лондоне показывали диких зверей и за смотренье брали деньгами или собаками и кошками на корм диким зверям.
Одному человеку захотелось поглядеть зверей: он ухватил на улице собачонку и принес ее в зверинец. Его пустили смотреть, а собачонку взяли и бросили в клетку ко льву на съеденье.
Собачка поджала хвост и прижалась в угол клетки. Лев подошел к ней и понюхал ее.
Собачка легла на спину, подняла лапки и стала махать хвостиком.
Лев тронул ее лапой и перевернул.
Собачка вскочила и стала перед львом на задние лапки.
Лев смотрел на собачку, поворачивал голову со стороны на сторону и не трогал ее.
Когда хозяин бросил льву мяса, лев оторвал кусок и оставил собачке.
Вечером, когда лев лег спать, собачка легла подле него и положила свою голову ему на лапу.
С тех пор собачка жила в одной клетке со львом, лев не трогал ее, ел корм, спал с ней вместе, а иногда играл с ней.
Один раз барин пришел в зверинец и узнал свою собачку; он сказал, что собачка его собственная, и попросил хозяина зверинца отдать ему. Хозяин хотел отдать, но как только стали звать собачку, чтобы взять ее из клетки, лев ощетинился и зарычал.
Так прожили лев и собачка целый год в одной клетке.
Через год собачка заболела и издохла. Лев перестал есть, а все нюхал, лизал собачку и трогал ее лапой.
Когда он понял, что она умерла, он вдруг вспрыгнул, ощетинился, стал хлестать себя хвостом по бокам, бросился на стену клетки и стал грызть засовы и пол.
Целый день он бился, метался в клетке и ревел, потом лег подле мертвой собачки и затих. Хозяин хотел унести мертвую собачку, но лев никого не подпускал к ней.
Хозяин думал, что лев забудет свое горе, если ему дать другую собачку, и пустил к нему в клетку живую собачку; но лев тотчас разорвал ее на куски. Потом он обнял своими лапами мертвую собачку и так лежал пять дней.
На шестой день лев умер.